Rakula

Když vystoupila z autobusu, rychle přeběhla silnici a došla k vysokému paneláku. Chvilku hledala jméno na zvonku. Potom zatlačila na tlačítko Daniel Rakula. On se vlastně jmenuje po tatínkovi, uvědomila si. Za chvilku se nahoře v okně objevila usměvavá tvář modrookého mladíka. Úsměv nesměle opětovala a opřela se o stěnu domu. Za okamžik se tentýž mladík objevil ve dveřích. "Ahoj Lásko, promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Nemohl jsem něco najít." Přitiskla mu rty na ústa a vychutnávala dlouhý polibek. "Tolik jsi mi chyběl." Znovu se políbili, chytli se za ruku a vyšli po úzké vyšlapané cestičce za šedivý dům. Co chvíli se zastavovali a mezi řečí si vyměňovali vroucí polibky. "Kam vlastně jdeme?" Zeptala se na křižovatce. "Kam chceš. Ale napadlo mě, že když je tak hezky, mohli bychom někam ven. Kousek odtud je takový zašlý park, můžem se tam podívat." Myšlenka na prodírání mezi křovisky a neprostříhanými stromky se jí protivila, ale když chtěl on… "Není to špatný nápad. Tak mě veď." Objali se a on jí rty něžně přejel po krku. Zachvěla se rozkoší, když jí zuby jemně kousaly růžovou kůži. Miluju ho, pomyslela si a zavřela oči.

Když procházeli kolem hřbitova, přitiskla se k němu o něco pevněji. Tato místa neměla v oblibě i za denního světla. On si toho všiml a jako naschvál začal vyprávět o včerejším hororu v televizi. "...Tiše našlapovala úzkou chodbou, kterou ozařovali pouze rozteklé svíčky a jejichž plamínky si pohrávaly s roztřesenými stíny na zvlhlých stěnách…" Neměla ráda, když musela sama do sklepa, natož vyprávění hrůzostrašných historek. "Prosím, nech toho. Víš, že se bojím. Ty mi to děláš schválně." Netušila proč to říká, když věděla, že jemu tato myšlenka přišla na mysl právě při procházce kolem hřbitova. "…Když přicházela ke konci chodby, kde viselo zaprášené zrcadlo, zpozorovala v něm přelet podivného tvaru. Snad té zrezivělé sekery, co nechal děda na půdě. Přitiskla se ke stěně a tiše naslouchala… BAF !!!" Srdce jí vyskočilo do krku a začalo divoce tlouct. Jeho smích jí hrozně naštval. Takhle si z ní dělat legraci. Ale vždyť ještě před hodinkou přemýšlela o tom, jak jí ty jeho žertíky celý týden chyběly. "Ty seš hroznej. Proč mě pořád lekáš?" Odstrčila ho od sebe a pokusila se o naštvaný obličej. Jemně jí objal a když jí rty přejížděl po oušku, potichu jí šeptal: "Promiň, já jsem to tak nemyslel. Mě to prostě nedalo." Dal jí pusu na tvář, další si nechala dát na pusu. Miluju ho, je skvělý.

Když došli za hřbitov, zabočili směrem dolů a za chvilku šli po úzké cestičce, která se ztrácela ve vysoké trávě. "Pojď, něco ti ukážu." Táhl jí za ruku kousek podél cesty a pak zahnul doleva. "Počkej, počkej, co tam je?" Zastavil se a podíval se jí do očí. "… A jak tak spolu šli ve tmě, dorazili ke staré hrobce. Pomalu nakoukli dovnitř a uviděli otevřené rakve a nespočetně pavučin. Pomalu otevřeli vrzavé dveře a vkročili dovnitř. Pach mrtvol…" "Ty už mě zase strašíš." "Ne, neboj. Je tam jenom nějaká stará hrobka. Asi nějaká hraběcí. Je to tam všechno ztrouchnivělé. Neboj se a pojď, už je to odsud jen kousek.

Měl pravdu. Je to stará hrobka. Zvědavě nakoukla malým okýnkem dovnitř. Bohužel neviděla nic. Vzala za kliku. Nevěděla, co by udělala, kdyby bylo otevřeno. Naštěstí se dveře ani nepohnuly. On koukal ze strany na zrezivělé zábradlí s krásnou rytinou. Přiběhla k němu a plná zaujetí si prohlížela starobylou práci. Ani si nevšimla, jak odchází. Až jeho hlas jí vytrhl z rozjímání. "Půjdem se kouknout dovnitř?" To tak, ještě, že je to zamčené. "Můžem, jestli to nebude zamčené. Ráda bych se tam koukla." Jestli to otevře, je to moje smrt, proběhlo jí hlavou a lehce se zachvěla. "Ale pod jednou podmínkou. Jestli to půjde otevřít, chci jít první." Zavtipkovala, vzala za kliku a prudce jí trhla. "No vidíš, nejde…" Dveře se se zaskřípěním otevřely. Srdce jí začalo tlouct víc jak předtím. "Tak prosím, až po vás." Sakra, proč jsem to říkala? V duchu si vyčítala svá slova. Před ním se ale tak lehce zostudit nenechá. Vstoupila dovnitř. Na dveřích si všimla vyškrábaných nečitelných znaků a slova antikrist. Pach shnilého dřeva jí praštil do nosu až málem vyběhla ven. Ne, nemůžu. Když už jsem tu, tak jen tak necouvnu. Překonala veškerý svůj strach a udělala několik kroků směrem do tmy. Zastavila se a napětí z ní opadávalo. No, nic to není. Otočila se a viděla, jak stojí mezi dveřmi. Pomalu vešel dovnitř a divně se na ni podíval. "Zavřu dveře, abychom viděli, jaká je tu tma." Než stačila říct Ne, zmizela poslední škvírka světla ode dveří. Jediné světýlko prosvítalo okýnkem pokrytým pavučinami. Za chvilku ucítila jeho dech blízko jejího obličeje a pevně se k němu přitiskla. Měla neuvěřitelný strach. Jemně jí hladil po tváři a rty jí objížděl krk. Jindy by jí to bylo příjemné, teď se ale na takové věci nemohla soustředit. Srdce jí bilo čím dál silněji. Když zavřela oči, v mysli jí vytanul výraz jeho obličeje těsně před tím, než zavřel dveře. Vzpomínka na planoucí žluté oči jí vehnala krev do mozku… Daniel Rakula. Vybavila se jí podivná asociace. Podívala se na jediné světlo prosvítající okénkem, které osvětlovalo podivný, snad náhrobní kámen, na kterém zahlédla vyrytý nápis D. RACULA. Pocítila lehké píchnutí pod uchem a teplo tekutiny tekoucí po krku k výstřihu. Její výkřik byl to poslední, co mohlo přerušit mrtvé ticho hrobky…