Jak jsem najivní. Dobře vím, že světlo slunečních paprsků už nikdy neuvidím.
Že už nikdy neucítím tu zlatou zář, která každé ráno obejme celý svět a dá mu nvou naději, a možnost uniknout ze tmy a z nejistoty.
Já už tohle nikdy nezažiju. Už nikdy to nepocítím.....
Čekám.....vím na co, ale nechci si to přiznat. Nechci myslet na to,že konec se blíží. A tak si představuju JEHO pohled.Jeho jasný a pronikavý pohled, který měl v sobě tajemnství, které se mi nikdy nepodařilo odhalit. Prohlédla jsem ho, až když umíral. To tajemnství,se jmenovalo "strach".
Ano-on,který se NIKDY nebál a byl vždy výtězem,měl v očích strach.Nosil ho v sobě.ale nedal mu šanci projevit se.Možnáproto byli jeho oči tolik zvláštní. Odhodlané a pevné ale vždy v nich byl záblesk čehosi...čehosi zvláštího...záblesk strachu.
Čekám. I já mám v očích strach........měla jsem ho v sobě, jako on. Říkával mi,že mám zvláštní oči. Že mám zvláštní pohled který v sobě ukrývá tajemnství, ale že ho nedokáže prohlédnout.
Umírám jako ON......to jeho strach přežíval v mých očích
Komentáře
Přehled komentářů
je to moc hezké jen mě mrzí že sem to nenapsala sama:-(
Zajimave
(Alexandra, 25. 4. 2007 14:28)
Asi vsichni mame strach v ocich, hluboko v dusi, kam za nama nikdo nemuze.Kdyz umrem predame ten strach tomu, kdo se nam do tech oci diva naposledy.
Treba to neni strach ale zivot, energie, ktera je vecna a je chycena v zivem tele jako vezen a dostat se ven a byt zase svobodna musi to telo zemrit a osvobodit ten spirit.
P.S. Vyborne napsana poezie, donutila me premyslet.
Dekuji !!!
hmmm
(irca admin, 25. 4. 2007 14:35)