Přijedu dřív než se naděješ!! Řekl jí Petr než odjel na měsíc do Rakouska. Prosila ho at nejede, hned jak koukla na datum, v který se měl vypravit za ní domů. 5. listopadu, den, ve kterým měli její rodiče autonehodu a smrt si je vzala k sobě. Neuposlechl a jel navštívit jeho nemocnou babičku.

V půl druhé, pátého dne měsíce listopadu, připravovala prarodičům, u kterých bydlela od té tragédie pozdní oběd. Najednou jí vypadl nůž, kterým krájela maso, a jak padal k podlaze ostře jí řízl do holeně;. Zaúpěla bolestí a sedla si. Laicky si ošetřila nohu a dodělala oběd. Netušila, že se přesně v tom okamžiku u hranicích převrhlo nákladní auto vezoucí mražené potraviny, a že čtyři auta nestihly zastavit, strhly volanty a narazili čelním nárazem do kamionu a ostatní auta zase do těch předních. To odpoledne zemřelo přes deset lidí a Petr mezi nimi byl.

Dozvěděla se to z novin, které si pravidelně kupovala. Později toho byly naplněné televize a kdejaké rádia, nebo rozhlasy. Do očí jí vhrkly slané slzy a začaly vyplavovat smutek ze smrti její lásky. Složila se uprostřed náměstí plného těch šokujících zpráv na kolena. Viděla všechno zpomaleně a myslela jen na jedno: Petře, proč to tak muselo být? Proč už tě nikdy nebudu moct políbit? Proč už nikdy nebudu mít možnost pohladit tě po vlasech a říct ti: "Miluji tě, Petře."?

Už ani nevnímala, co jí babička říká, když přišla do domu prarodičů pro svou poslední naději. Nevnímala, že Petrova babička včera v půl druhé podlehla své nemoci a zemřela na rakovinu kůže. Je to jen prolog jejího života, už se jí vůbec netýká budoucnost. Ona vzpomíná a ponořuje se v myšlenkách jen do minulosti. Jen v mlze si uvědomuje, že se jde projít a líbá babičku na tvář. Ví, kam má jít. Na to místo chodili s Petrem každé odpoledne, roztáhli si deku položili se na ní, ona si dala Petrovi hlavu do klína a zatímco jí hladil po vlasech, ona mu líčila, co ten den dělala.

Seděla tam, pod tím stromem, u kterého s Petrem lehávali a znovu si promítala vzdálené vzpomínky. Park, šedivě ponurý bývalý hřbitov, začínal připomínat neznámou krajinu ve slaboučkém pramenu světla z pouliční lampy, který jí ozařoval černé, lesklé vlasy, ale za to jí stínil obličej. Nikdo nemohl spatřit její černé oči, ze kterých se potichu a pomalu řinula kapka po kapce její naděje.

V dlani hladila svou poslední naději, vysvobození, křídla, co jí naskytnou únik z tohoto světa, co jí tak ublížil a který jí toho tolik vzal. Uchopila ty křídla do pravé ruky, totiž ten lesklý kovový plíšek s ostrými strany a vyhrnula si černou podzimní bundu až vykouklo do tmy bělostné zápěstí a posléze i předloktí.

Opřela si hlavu o kmen stromu, pravou ruku s žiletkou přiložila k předloktí. Nadechla se nočního vzduchu, koukala přímo na nebe, na hvězdy. Přemýšlela o smrti. Vzala jí lásku i rodiče. A ona za ní přijde sama. Se vztyčenou hlavou. Třeba potká Petra...

Při vzpomínce na něj se jí ramena otřásla mocným vzlykem. Slzy, malé potůčky, jí jezdí po tváři a odnášejí poslední zbytky naděje a chut žít. Znovu opře hlavu o strom, přiloží žiletku k předloktí a silou jí přejede po bílé ruce.

Ostrou bolest nevnímá. Ani rudou krev drásající ven z těla možnost žít. Myslí jenom na to, že už brzy bude moct políbit Petra, pohladit ho po vlasech, obejmout.Myslí jen na jednu větu: Miluji tě Petře!!!

co vy na to? smutný že jo:-(