Za chviličku budou dvě ráno,je teplá letní noc.Sedím na lavičce a oklopuje mě temnota,na neby nesvítí ani jediná hvězda,ani jiskřička naděje..Cítím se strašlivě sama,kde je můj "strážný anděl",kdeje ten,koho jsem tak milovala??Nic mu nevičítám,chápu ho,chápu,co ho vedlok jeho činu.Snad jediná,ale to nevadí. Je to skoro týden,týden co odešel. YPřipadámi to jako roky..Dlouho to už bez něj nevydržím.Půjdu za ním,za svou skutečnou láskou! Dokonce mi nechal dopis na rozloučenou,jen mě:"Znovu se shledáme,ale tohle není místo pro naši lásku,až bedeš připravená..Znovu se shledáme!".Ten dopis byl ukrytý na nešm tajném místě,místě kde jsme mohli být sami sebou. Místo zapomnění, svobody a vyrovnanosti. Mám to tam moc ráda. Zapomenuté místo, zapomenuté civilizací a realitou.
Martine, kéž bys tady teď byl semnou.Ale ted' je ti určitě líp,jak to tam vypadá?? Uvidím to sama,přijdu,brzy přijdu za tebou! Ano, příjdu za tebou.
Myslela jsem,že rodiče,nebo přátelé pochopí,byla jsem tak najivní!!Není tu nikoho, kdo by se nás snad zastal. Zůstaly sme už jen ty a já, ale každý sme na jiné straně. Já však přejdu, přejdu kvůli tobě. Proč bych tu taky měla zůstat? Komu na mě záleží? Jen tobě! Odejdu stejně jako si to udělal ty. Budeme zase jako jedna duše, budeme volní! Nač má život smysl?
Záleží snad na tom, že sme měli nejlepší průměr na škole? Nebo snad na tom, že sme byli považováni za št'astné? Nezáleží na ničem. A přeci záleží! Mně záleží na tobě! A tobě na mně! Lidé nás odsoudili za to jací sme. Když jsme byli sami sebou zapudila nás celá společnost,ale přitom každý nase transparent"Bud'te sami sebou!" My sme ale sami sebou byli a doplatili jsme na to. Proč jsou lidi tak zlí?? Proč já sem taková? Proč nás opustili přátelé? Proč se za nás stydí rodiny? Všichni nás odsoudily a zakopali naše životy a naše já daleko pod zem. Život je krásný, ale lidé ho dokážou zničit. Nenávidí se, zabíjejí, zrazují se a zatracují své duše. Přitom by stačilo tak málo. Stačilo by, aby otevřeli své srdce. Ale oni je mají z kamene!
Mrzí mě, že sem všechny zklamala. Mrzí mě, že sem nedokázala být taková, jako všichni chtěli.Snažila sem se být ta "hodná" holčička za jakou mě všichni chtěli mít,ale dusila jsem se. Ale to není život.Jen nejsem jako všichni kolem, nejsem ovečka ve stádu,nejsem loutka! Proč na mě zírají skrze prsty?
Teď už vše zkončí. Nenechám si dále brát svou svobodu! Budu zase se svou duší. Možná, že až odejdu, uvědomí si někteří, že nás zavrhli neprávem. Ale to je pouze naivní a bláhové "možná". Všichni pořád chtějí, abychom byli etičtí, racionální, vzdělaní,ale jen do určité míryabycho náhodou nebili lepší než oni, ale Hlavně abychom byli nevýrazní! Všichni nemyslící, jen řídící se řádem, nebo něčím, co kdo vyřkl. Jako ve stádu, ale říkám znova: "Já nejsem ovce!" Chci se řídit svými emocemi. Chci žít, tak jak to cítím. Proto musím zaplatit daň, kterou někdo stanovil. Musím odejít, nic mě tady nedrží.
Sou už čtyři ráno. Začíná svítání.Voda příjemně hřeje. Ležím v napuštěné vaně, už doma, ponořená až po ramena. Mám na sobě jen lehkou bílou košili. I vlasy si rozpustím, ať sou volné, tak jako bude za chvíli i má duše. Sou černé jako půlnoční měsíční paprsek měsíce, když svítí na slzy utrápených dívek. Poslední pohled do zrcadla, ani krása nedokáže pomoci, ani krása nedokáže vyléčit žal.
Beru do rukou žiletku.Fascinuje mě,a přitahuje,přitahuje touhou nepoznaného. Zavřu oči-pár rychlích pohybů,ani to nebolí.Cítím spíš něco jako úlevu. Otvřu oči. Vidím už jen, jak se mi rozevírají rány. Červená tekutina mi stéká po obou zápěstích. Zabarvuje vodu, obklopuje mé tělo, zatemňuje mé myšlenky, krátí můj plamen života. Vše opadá, smutek, zklamání, bezmocnost. Cítím se čistá. Má duše bude volná už navždy! Navždy! Ne, nebolí to, vůbec to nebolí.,,Už jdu za tebou...Martine" Usínám…