Byla pořád v tom starým a špinavým baráku. Oči měla celé rozmazané a zčervenalé a její tváře byli mokré od slz.Nevěděla kam jít, ale nejvíc ze všeho se bála jít dál.Co když v další místnosti je on říkala si, proč jenom sem do toho baráku musela vkročit.Je tu cítit zatuchlina a prach se jí snad přilepil na pusu, že nemohla dál dýchat.Spadla na zem, celá udýchaná, vystrašená, rozbrečená a oblečení měla celé roztrhané.Její předtím bílé tričko, nebylo už bílé, ale špinavé a od krve.Neslyšela nic, jenom tlukot svého srdce.Byl tak hlasitý, že nebyla schopna vnímat nic jiného.Přála si umřít, ale věděla že na smrt není připravená, byla tak mladá a krásná.Cítila se jako motýl v kleci, cítila jak její prach z jejích křídel pomalu ale jistě upadá do věčné nejistoty, nemohla dál létat, už jenom byla na zemi a čekala co bude dál.Uslyšela zase ty kroky, co ji naháněly takovou hrůzu.Sebrala všechnu odvahu a začala utíkat, proběhla místností kde byla jen jedna židle a na ni jenom spoustu zaschlé krve.Říkala si, až mě chytí co semnou bude, věděla že je tady ještě někde její kamarádka Izabel, že nemohla utéct, když jsou dveře všude zatlučené, udělali chybu že se rozdělili a šli hledat východ, nevěděla kde sebrala všechnu odvahu a začala Izabel hledat, pouto přátelství které k ní cítila bylo tak silné, že by byla schopna i pro ni umřít.Kroky utichli a srdce jí přestalo tak tlouct.Došla do místnosti kde byla Izabel, ale pohled na ni nebyl jako vždycky.Její nádherné hnědé vlasy nebyly jaké bývaly a její tělo bylo přivázané k židli a celé od krve.Běžela k ní, aby jí pomohla se z těch provazu vysvobodit.Když na ni volala jejím jménem, ani se nehnula.Bála se že je mrtvá, že už nikdy nespatří její smích, který ji utišoval i v těch nejhorších situacích jejího života.Uslyšela kroky, ale už bylo příliš pozdě, držel ji za hlavu a třásl s ní, jako by to byl nějaký míšek s chrastítkem, odhodil ji od Izabely.Cítila ohromnou bolest na hlavě, její rána začala ohromě krvácet, ale sebrala všechnu odvahu a vzala nůž ze stole, o který se praštila, a schovala si ho za záda.Čekala co se bude dít dál, ten muž v černém s maskou se jenom smál a radoval se z utrpení které způsobil její kamarádce.Věděla že se odsud nejspíš nedostane, ale chtěla bojovat za každou cenu.Podíval se na ni, a přibližoval se k ní, chtěla ho nechat aby ji ublížil, aby si myslel že má převahu a pak teprve udeří.Vzal ji za vlasy a táhl ji k posteli, tam ji hodil na polštář a začal z ní trhat šaty, věděla že pokud to neudělá teď, už nebude mít příležitost.Vzala nuž, který měla schovaný za zády a bodla ho do břicha.Muž se skácel a nehybně ležel.Běžela k Izabel a vzala ji do náručí a slzy jí tekli a nemohla to zatrhnout, byla zoufalá a nevěděla co dělat.Když nezavolá o pomoc, tak její kamarádka zemře.Vzpomněla si že Izabel měla v kabátě mobil, položila ji opatrně na zem a běžela se podívat do kabátu, který ležel u postele na zemi.Byl tam, její srdce zabušilo radostí a ona hned volala na policii.Zvedla to policistka a ona jí řekla kde jsou, když se jí ale ptala za jak dlouho přijedou, ucítila zezadu obrovskou bolest, skácela se k zemi a cítila jak se ji krev dostává do plicích a z plic do pusy.Koukla se nahoru a uviděla ho, pomalu si sundával masku, měl rozřezanou a popálenou tvář a pořád se smál.Litovala že ten nůž nezabodla víc, kdybyto udělala neležela by na zemi a nekrvácela. Nemohla dýchat, dusila se krví.Ten muž bez tváře vytáhl pistoli ze svého oblečení a namířil ji na ni.Uslyšela ránu a zavřela oči, ale ta rána nezasáhla ji, ale sklo na stěně, když muž spadl za nim stála Izabel s obličejem plným hněvu, viděla ho ležet na zemi a ani se neudržela na nohou a spadla na něj.Slyšela jenom jak přijíždí policie a viděla jak vykopli dveře. Věděla že je Izabel mrtvá, ale zachránil život ji nedokázala, nesmí zemřít teď a tady, není to spravedlivé, že vrahové a násilníci žijí a že její kamarádka je mrtvá, přála si jít za ní a její sen se jí splnil, neslyšela nic, neviděla nic a nebyla schopna se pohnout.Cítila že její duše opouští tělo a stála tam.Stála v chodbě posypanou růžemi a na konci té chodby stála Izabela a smála se na ni. Byla šťastná že už všechno skončilo, že jim nikdo neublíží, běžela k ni a objali se. Věděli že budou spolu a že bude všechno dobré. Už museli udělat jenom jeden krok, aby se dostali tam kam se dostane člověk jen jednou, stačilo projít jenom bránou a byl konec světa který znaly, branou se dostaly úplně do jiného světa.Kamarádství přežilo všechno a dvě nejlepší kamarádky sou pořád spolu a nic, ani to největší zlo je není schopno odloučit, ale i oni se pořád můžou přidat k druhé straně a stát se tím, čím nikdy nechtěli být.