Vím to...
Cítím to...
Už se na mě nedíváš jako dřív...
Už se na mě nedíváš s láskou a něhou...
Ale proč?
CO se změnilo? KDY se to změnilo?
Nepamatuju si ten zlom... Ani si nevybavuju, kdy si mi napodledy řekl: Miluju tě a nikdy tě nechci ztratit!
Je to všechno kvůli mě?
Co jsem udělala špatně? Proč? Čím jsem si to zasloužila?
Tím, že jsem ti otevřela svě srdce, svou duši, myšlenky, pocity, sebe...? Tím že jsem tě milovala?
Nebo je to kvůli ní?
Kvůli té, která si hrála na kamarádku, ale přitom jen mlsně čekala, až udělám nějakou chybu... Chybu, kterou nebudu moct vrátit... Chybu, aby tě mohla utěšit a pak tě získat zpět... Říkal si, sliboval si, že jí už nemiluješ, že už je to dávno pryč, že já jsem ta, která zaplńuje všechno místo v tvém srdci a mozku... Lhal si...
Tak už mi to sakra řekni...!!!
Tvé rty ale neříkají nic... Říkají mi to ale tvé oči... Modré jako nebe... Nebe, které jsem tolik milovala... Nebe, které se teď dívá na někoho uplně jinýho... Vidím v nich touhu... Ale netoužíš po mě... Už ne...
Zradil si, zradil si mé sny, touhy, štěstí... Zradil si mě!
Vím to... Vím všechno, tak proč si mi nic neřekl?
Miluji tě, ale zároveň tě nenávidím!
Sbohem...