V žádném článku od odborníka jsem nenašla pravý důvod sebepoškozování, který vidím já, pokusím se to vysvětlit, jak se na tento 'problem' dívám. Odborníci píší něco, co se učili s největší pravděpodobností na škole, že to je porucha a musí se to léčit, ale ono se to léčit nedá, snad jen pomalu odvykat. V jejich článcích najdete pouze to, co to teoreticky je, ale proč to někdo dělá prakticky? Co z toho má? Z těchto článků nevyčtete nic, jen teorii, jak jinak, když to nikdy nezažili. Ten, kdo tím trpí, ten se v tom prostě nenajde.
Takže...sebepoškozování je působení si zranění, je jedno čím, když máte takové stavy je vám jedno, že to něčím bolí víc a něčím míň, hlavně, že to bolí a vám to poznamená. Na okolí a co tomu řeknou lidé se nedíváte, je vám to prostě jedno. Jen chcete na chvíli něco cítit - bolest, nebo se zblázníte. Je to táké časté u depresí, máte psychickou bolest a tak ji vyrovnáváte tou fyzickou, není to způsob jak se zabít, ale způsob, jak se vám uleví. Je to nevysvětlitelný pocit, co zažíváte, ale myslím, že to někteří z vás pochopí až příliš dobře, protože to znáte. Kdyby jste si neubližovali, pak by to bylo ještě horší, takto se soustředíte na něco jiného, na bolest, na krev a na depresi v tu chvíli ne, uleví se vám.
Ale pozor! Když tohle u vás přeroste do takového stavu, že si budete ubližovat čím dál častěji a ani ne v takových situacích (deprese), ale jen lehčích, pak se hlídejte.
Je jen krůček k tomu umět se pořezat do kosti, když vám nevyjde nějaká věc, co vás jen mrzí a jste z ní smutní, nebo jen z nudy. Potom se velmi těžko hledá cesta zpět.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj přátelé, chtěla bych vám říct, že vím co to sebepoškozování je, prošla jsem si tím a před půl rokem jsem s tim úplně přestala. Bylo to hrozně těžký přestat, protože jsem se s tím potýkala přes 3 roky
... Ale chtěla jsem přestat, protože už jsem se musela kvůli svým jizvám ukrývat, přišla jsem o přátele a chtěla jsem se změnit. Chtěla jsem být zase znovu veselá, šťastná a usměvavá a chtěla jsem se naučit mít ráda sama sebe ...
Kamarádka se mnou zašla k psycholožce. Nejprve jsem se toho bála, protože lidé většinou mají z psychologů strach(to já jsem měla také), ale pak jsem se té psycholožce se vším svěřila. Bylo to vlastně poprvé co jsem to vůbec někomu řekla a ani nevíte jak se mi od té velké bolesti, co jsem doposud nosila v srdci, ulevilo!
Psycholožka mi předepsala antidepresiva a všechno vypadalo, že se hnedka zlepší. Jenže já měla pořád nutkání a touhu ... opět vzít žiletku do ruky ... Řízla jsem se ...
Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem co dělat. Bála jsem se k psycholožce znovu jít ... Avšak čerstvé rány si všimla kámoška. Tenhle okamžik byl pro mě zlomovej. Stála jsem na rozcestí. Nevěděla jsem, jestli mám k té psycholožce zajít, nebo jestli se na to mám vysrat a dál si ubližovat ... Co teď?
Naštěstí mě moje nej kámoška podpořila, dodala mi sílu a odvahu, protože bez její pomoci bych tady dneska už možná nebyla ...
Zašla jsem tedy po druhé k psycholožce. Měla jsem hrozný strach. Co řekne, až uvidí moje nové rány?! Vyhodí mě?! ... To bych tu situaci neustála ... Byla jsem dost nervní ... Chtěla jsem si zase ublížit
Psycholožka si mým nových jizev všimla ... Ale nezlobila se na mě. Řekla mi, že hodně lidí, co se rozhodnou se sebepožkozováním přestat mají častá nutkání si zase a znovu ublížit, třeba jen jednou, naposled, ale přece ...
Byla jsem na samém dně, chtěla jsem s tím moc moc moc přestat ... Dala jsem se do pláče. Volala jsem o pomoc. Chtěla jsem s tim jednou pro vždy skončit ...
Doktorka mě doporučila psychoterapii. Nechala jsem se jí přemluvit ... Bože cokoliv, hlavně ať už to skončí! Prosím!
Čím víc se blížila návštěva psychoterapeuta, tim víc jsem měla opět chuť´si ublížit ... Ale neudělala jsem to. Kvůli sobě. a možná taky kvůli tomu, že už jsem byla tak blízko spásy.
17. května 2006. Den, kdy jsem se znovu narodila. Den, kdy jsem šla na terapii. DEN, KDY JSEM SE SEBEPOŠKOZOVÁNÍM PŘESTALA. Den, kdy začal můj nový život.
Pro ty co chtějí přestat:
Musíte jen sami chtít. Musíte se naučit mít sami sebe rádi. Nesmíte tu velkou bolest ukrývat - musíte se někomu svěřit. Nesmíte se bát psychologů. A důležitou roli hrají i přátelé, ale jen ti dobří přátelé. Takoví, na něž se můžete kdykoliv spolehnout.
Věřím, že to dokážete - držím vám moc moc moc moc palečky!!! :-)
sebeposkozovani
(jara, 6. 11. 2006 14:39)
je to moc hezky . kdyztak mi napis na mail jaroslavf@seznam.cz
Přestala jsem s tím!
(janička, 2. 12. 2006 12:32)